Ve čtvrtek ráno od školy ve Voděradech odjížděly dva autobusy. Jedním odjížděl druhý stupeň a tím druhým odjížděla 4. a 5. třída na exkurzi do Muzea řemesel. Pro mne to nebylo zrovna šťastné ráno, protože jsem nechala doma celou peněženku včetně všech vybraných peněz na vstupné. Zachránila mne paní učitelka Urbanová, která v Kauflandu v bankomatu peníze vybrala. Uf. První problém zažehnán. Ale další na sebe nenechal dlouho čekat. Zjistily jsme totiž, že jsme nevzaly foťák. I tento problém byl brzy vyřešen, protože v Muzeu byl zákaz focení. Jediné místo, kde jsme se mohli vyfotit, byla učebna Staré školy, tak jsme pár fotek pořídily aspoň
mobilem. V muzeu jsme se rozdělili na dvě skupiny, čtvrtá třída začala prohlídkou Staré školy, pátá třída vyrazila za řemesly. Poté se třídy vyměnily. Ve Staré škole se děti usadily do lavic, lavice byly odstupňované podle velikosti dětí, protože tehdy chodily do školy děti všech ročníků a někdy jich prý ve třídě bylo až na 200. Na lavicích měly kalamáře, do kterých se lil inkoust, před sebou klasickou tabuli na křídu s mořskou houbou, po bocích učebny visely výukové plakáty a stál tam nástroj připomínající klavír. Klavír to ale nebyl. Bylo to harmonium, do kterého se vzduch vháněl měchy. Největší rozdíl mezi dnešní školou a největší zájem dětí však vzbudily tělesné tresty. Chvíli to skoro vypadalo, jako by je snad i samy děti chtěly zavést. Plácnutí rákoskou nebo ukazovátkem přes prsty, klečení na dřevě, klečení na kamení, nasazení oslí masky pro ostudu nebo i stání hodinu v koutě na jedné noze. A ještě se muselo za trest poděkovat. Myslím, že nakonec byly děti rády, že žijí v dnešní době. Druhou prohlídkou byla expozice řemesel. Děti byly rozděleny do skupin a dostávaly žetony za správné odpovědi, týkající se řemesel. Seznámili jsme se s kolářem, ševcem, pekařem, kuchařem, mlynářem, tkalcem, brašnářem, truhlářem, šindelářem, krejčím a mohli se podívat i na nástroje, které používali. A vy víte, co je brdo? Prošlup nebo pudítko? Pokud ne, je na čase vyrazit do Letohradu.