Výlet do Tater

Po nadšení z minulého školního výletu na Malou Fatru se rozhodli deváťáci opět pro Slovensko, tentokrát pro Tatry. Spojili jsme se s 8. ročníkem a naši skupinu doplnili mimo třídních učitelů další osvědčení členové výpravy, p. Kovaříček, záchranář Jenda Otčenášek a další vojenická posila - Tomáš Mucha s Miluškou. Vyrazili jsme v úterý 9. června večer vlakem z Týniště přes Hradec Králové na noční rychlík do Pardubic. I přesto, že většina dětí měla zásob jídla tak na týden, nemohly si nechat ujít tradiční McDonald a rychle se do zásobit. Před půlnocí jsme nastoupili do vlaku a přes Ostravu se vydali směr Slovensko - Poprad. Děti se rozdělily nerovnoměrně do 2 kupé, kde využily lůžkovou úpravu a snažily se najít si trochu pohodlnou polohu alespoň na odpočinek, když ne na spaní. Většina zabrala alespoň na chvíli, ale někteří nabití energií

vydrželi celou noc. Když jsme ráno přestupovali na místní "električku", energie již docházela všem a bylo rozhodnuto, že bude potřeba alespoň krátký odpočinek. Dojeli jsme do Horního Smokovce, kde bylo zajištěno ubytování v penzionu Partizán. Tatry nás přivítaly nádherným počasím, a proto jsme trochu pozměnili plány a zvolili na středu asi nejnáročnější výstup - na Teryho chatu. Po hodinovém odpočinku jsme opět využili místní vlak a dojeli do Starého Smokovce k lanovce na Hrebienok. Ta nás vyvezla do výšky 1285m, abychom přeci jen měli trochu nastoupáno. Hned po několika metrech bylo jasné, že se naše výprava rozdělí na 2 skupiny - rychlejší a „ti ostatní." Cesta vedla přes Studený potok, kolem vodopádu k Zamkovského chatě. Tam byla první občerstvovací zastávka, většina využila zásob z domova a první skupinka netrpělivě spěchala dál. Následovaly kameny, kameny a zase kameny... Také občas nějaké sněhové pole nebo kamzík, ale cesta vedla čím dál, tím více strměji vzhůru. Po nastoupaných 740 výškových metrech a po 3,5 hodinách (od lanovky) jsme dorazili na Teryho chatu - 2015 m. Odměnou bylo krásné počasí, téměř na opalování, a nádherné výhledy na okolní hory. Málokomu se chtělo hned zpět, tak někteří využili osvěžení v místních plesech (se zbytky ledu) nebo se vyhřívali na sluníčku. Před 15 h jsme se vydali na cestu dolů, pro někoho byla náročnější než stoupání. Neustále jsme se museli soustředit na každý krok. O to více jsme obdivovali horské nosiče, které jsme potkávali cestou - nesli na zádech úctyhodných 80 kg zásob. První skupina už byla u lanovky, když my jsme odpočívali znovu na Zamkovskeho chatě. Na některé dopadla únava po probdělé noci a vůbec se jim nechtělo jít dál. Proto jsme se chtěli co nejrychleji dostat k ubytování. Vymyšlena byla "zkratka" podél potoka dolů, a když najdeme dobrou odbočku, vyjdeme přímo u penzionu. I když krajina byla nádherná, po pár desítkách minut se tento nápad nezdál už být tak dobrý. Odbočka byla pravděpodobně zrušena po dávné větrné kalamitě, a tak nezbývalo dojít až do vedlejší "dědiny" na "električku". Byla to zkratka typu - je to dál a o to horší cesta. Když už se skupina blížila do civilizace, ozvalo se: "Medvěd!" A tak pár vyvolených má z Tater opravdu silný zážitek. Medvěd naštěstí odběhl na kopec a pouze zpovzdálí skupinu pozoroval. Tento zážitek vlil dětem do žil novou energii a k zastávce doběhly akorát, když přijížděl vlak. Po večeři někteří padli únavou, jiní si ještě vyprávěli zážitky z prvního dne, ale postupně všichni usínali, aby dohnali spánkový deficit z vlaku.

Druhý den po snídani jsme vyrazili opět "električkou", tentokrát k Štrbskému plesu. Cestou nás chytil revizor, neměli jsme dopsaná čísla dokladů na jízdenkách, ale naštěstí nám to pouze vysvětlil a nechal doplnit. Po dokoupení zásob a pár suvenýrů následovala kratší túra k Popradskému plesu. Byl čas oběda, tak někteří využili možnost, aby ochutnali pravé slovenské halušky. Bohužel, většině moc nechutnaly. Plánovaný výstup na Ostervu byl odvolán z důvodu uzavření trasy, což většina, když viděla tyčící se horu nad jezerem, přivítala po včerejším výstupu s úlevou. Počasí nám stále přálo, a tak někteří využili možnost vykoupat se. Jezero bylo celkem studené, první odvážlivec byl Honza Brich. Po něm ho následovalo ještě 5 dalších statečných. Ostatní je sledovali bezpečně z břehu, pěkně v mikinách. Koupající se stali atrakcí i pro procházející turisty. Po převlečení a doplnění energie čokoládou jsme se vydali prozkoumat místní symbolický hřbitov - cintorín. Byl založen v roce 1940 pro oběti v horách. Pak již následovala pohodová cesta dolů k vlaku a zpět na ubytování a především na večeři. Jelikož tento den nebyl moc fyzicky náročný a většina dětí měla přebytek energie, dostal pan Kovaříček výborný nápad, že navštívíme večerní Poprad. Ti, co nechtěli trávit večer na pokojích, se převlékli (třeba do pyžama nebo do pantoflí a tepláků - viď Honzo) a vyrazili opět k vlaku. V Popradu jsme se prošli, prozkoumali náměstí a přilehlé ulice. Většina využila možnost otevřených občerstvení, a tak zpáteční vlak provoněla obrovská pizza. Večer některé děti stále nemohly najít cestu do svých postýlek, a tak se na chodbě usídlila skupinka dospělých. Z hlídací skupinky se po doplnění některých nespavců stala skupinka zpívající. 

Třetí den jsme se opět probudili do nádherného rána. Hory byly naprosto bez mráčků, nejraději bychom si výlet ještě prodloužili. Po snídani jsme se sbalili a plánovali jak využít takto krásný den. Do odjezdu vlaku bylo dost času, a tak se se naše výprava opět rozdělila na dvě skupiny, dle únavy a nadšení a taky trochu ze solidarity k ostatním (holkám). První skupina pod vedením pana Kovaříčka se vydala do Tatranské Lomnice. Zde je opět kontroloval revizor a náš tradiční "zapomínač" měl znovu problém. Ostatní se vydali opět lanovkou na Hrebienok, kde bylo výchozí místo Tatranské magistrály. Jako cíl dnešní cesty jsme si zvolili Sliezký dóm. Času bylo tak akorát na půldenní svižnou procházku. Začátek byl trochu náročnější, především díky pražícímu sluníčku. Opět jsme vystoupali až nad hranici lesa do klečového pásma. Převýšení tentokrát bylo necelých 400 m. Odměnou nám byl nádherný výhled na popradské letiště a celou krajinu pod Tatrami. Nahoře jsme udělali krátkou přestávku na občerstvení, pár fotografií a museli jsme se vydat na cestu zpět. Na vlakovém nádraží ve Starém Smokovci jsme se spojili s první skupinou a společně sjeli zpět do Popradu. Rychlík měl přes 40 min zpoždění díky nehodě na trati, tak jsme udělali základnu na nástupišti a průběžně doplňovali zásoby za poslední eura. Asi v 16,40 konečně přijel očekávaný rychlík. Tentokrát jsme jeli Pendolínem, což byl zážitek pro všechny. Nastupující únava opět opadla a děti začaly prozkoumávat všechny výhody vlaku. Samozřejmě nejvyužívanější bylo Wi-Fi připojení, vlastní zásuvka, polohovací sedadla nebo online sledování našeho vlaku.  Pak následoval vagón s občerstvením. Někteří využili možnost si objednat přes palubní portál a za chvíli už se linula vlakem vůně řízků s bramborovým salátem. Cesta rychle utíkala, místy jsme měli rychlost i 160 km/h a po 22 h jsme vystupovali v Pardubicích.

Díky všem za úžasný výlet! -Ef-