Stará lípa

Narodila jsem se na svahu pod vysokým ostrohem. Moje maminka lípa a teta hrušeň rostly na dvoře vladické tvrze. Maminka mi vyprávěla o tetě, jak pod její korunou zlí švédové umučili vladyku Melichara. Nechtěl prozradit, kde má ukryté zlato. Teta mi líčila, jak pod korunou maminky spávaly v kolébkách a vyrůstaly děti z tvrze. Jak rostly, dcery se vyvdaly a synové přebírali vládu nad malou vesnicí.

Maminka stárla a bála se každé vichřice. Jedné noci se to stalo, od hor se přihnala velká bouře a maminku lípu, která po mnoho generací chránila tvrz, vichr vyvrátil.

            Přišlo jaro, březen, a mě bylo 8 roků. Jednoho dne jsem uviděla zvláštního člověka. Neměl pilu a sekeru, ale rýč a lopatu a mířil ke mně. Začal obrývat mé kořeny, opatrně mě přesunul na plachtu, naložil na vozík a jel. Cestou jsme se blížili ke kopci, kde stál kostel, a zastavili kousek od něj. Z malé dřevěné chaloupky vyšel hospodář, podíval se na mě a usmál se. S mladým člověkem, který mě přivezl na vozíku, mě zasadili do připravené jámy. Okolo udělali plůtek, aby mě netrápily slepice, které se okolo batolily.

            Přišla se na mě podívat hospodyně se synkem v náručí, přinesla plný džber vody a řekla malému: „Tak, Josífku, to bude naše lípa.“ Dařilo se mi dobře. Když bylo sucho, vždy na mě pamatovali a dodali mým kořenům blahodárnou vodu. Museli pro ni pod kopec do potoka, který vytékal z lesíka. Teta hrušeň mi vyprávěla, že když bylo před deštěm a bylo z daleka slyšet, slýchávala klapání mlýna, který stál na potoce v lesíku.

            A roky ubíhaly. Josífek vyrostl ve statného hospodáře a pod mou korunou staří odpočívali a mladí skotačili. Vypínala jsem se ke slunci a kořeny zapouštěla do hluboké země. Každou neděli zvony kostelíku zvali věřící na mši. Když hráli muzikanti, věděla jsem, že někdo z vesničky odešel do nebe.

            Přišlo léto. Strhla se obrovská bouře, padaly kroupy, lesem netekl potok, ale řeka. S úzkostí jsem sledovala korunu mé tety hrušně, která se ohýbala u statku na návrší. Celá vesnice po dlouhé roky odstraňovala následky bouře. Několik stavení vyhořelo, a chudáci neměli kde složit hlavu.

            Roky ubíhaly, moje koruna košatila. Vesnička se rozrůstala, ale mladým se nechtělo chodit do Javora do studánky pro vodu. Usneslo se, že se postaví tři kašny. Vodu do nich přivádělo dřevěné potrubí. Jedna kašna stála blízko mě. Pod kopcem stávala hospůdka, zastavovali tam formani, kteří vezli zboží do Opočna. Bohatý hospodář se rozhodl, že postaví další hospodu na kopečku. Stavba se zvedala a já musela natahovat větve, abych viděla korunu své tety hrušně. Byl konec klidu, výborné pivo přilákalo mnoho hostů.

            Vesnička se rozrůstala. Mladý Josífek už dávno odpočíval na hřbitově u lesa. Další hospodáři dřeli na svých polích. Také přes moji vesničku se přehnala 1. světová válka. Mnohá rodina přišla o svého hospodáře a tátu. Jen co se vesnice vzchopila, přišla další válka. Poslouchala jsem zvony na kostele a bylo mi smutno. Roky ubíhaly, sílila jsem a mohutněla. Přicházely zimy. Přišly velké mrazy, z lesa bylo slyšet praskání stromů. Voda do mé kašny přestala téci, potrubí popraskala.

            Přišlo léto, velké sucho. Lidé museli chodit do lesa ke studánce. Dobytek bučel žíní. Padlo rozhodnutí – postaví se vodovod. Lidé nešetřili sil, ani peněz. Stavitel rozměřil úseky a chlapi – mladí i dědové – šli kopat. V lese za vsí Vojenice postavili obrovské studny, na kopci vodojemy.

            Trošku jsem se nakláněla, ale mé kořeny držely dobře. Jak se vesnice rozrůstala, přibývalo dětí. Začala se stavět nová škola a tělocvična. Dětský smích utlumil můj smutek, že mě opustila teta hrušeň. Stáří a hniloba ukončila její život.

            Nyní jsem tu ve vsi jedna z nejstarších. Těším se na další roky. Budu tu stát a růst u dřevěné chaloupky, bílého kostelíka a rozhlížet se po mé vesničce a nedalekých horách. -Otč-

/výstup z celoročního projektu školní družiny „Byl jednou jeden strom“/